60+ a co dál?

Populace v Evropě stárne, vyskytuje se nedostatek kvalifikovaných pracovníků, a potkáváme se s vysokou hodnotou zkušeností seniorních zaměstnanců, kteří nabízí vyšší loajalitu a stabilitu. Průměrná délka života se od roku 1900 více než zdvojnásobila. Stárnutí populace se jeví jako nezvratný trend. Posouvá se hranice „aktivního věku“. 60–75 let je dnes často plně funkční fáze života. Výsledkem je obrovský a rostoucí trh, který je dlouhodobě podceňovaný. Mezinárodní měnový fond sice poukázal na pozitiva zdravého stárnutí populace, ale varoval, že zadlužené vlády si nemohou dovolit nechat tento rostoucí počet zdatných a bystrých starších lidí odejít do dlouhého důchodu. Propast mezi reálným využitím schopností početné generace a skutečnými možnostmi jejich přínosu je příliš velká. Povzbuzováni by tudíž neměli být ani tak budoucí důchodci, jako spíš zaměstnavatelé, kteří stále ve větší míře nechápou, že v generaci 50+, 60+ často leží nevytěžené poklady.

Lidé v předdůchodovém věku často nechtějí pracovat méně proto, že by byli vyčerpaní, ale protože chtějí mít větší kontrolu nad svým časem a jasněji oddělenou práci od zbytku života. Tam, kde zaměstnavatel dokáže tuto potřebu respektovat a zároveň nabídnout smysluplnou roli, zůstávají lidé déle z vlastní vůle. Nejedna firma už si spočítala, že ztráta takového zaměstnance je dražší než přizpůsobení podmínek - například díky upraveným úvazkům, nebo aby seniorovi dávala práce smysl i v pozdější fázi kariéry. V zemi, kde každoročně odchází do důchodu více lidí, než kolik jich přichází ze škol, je to možná nejpodceňovanější strategické téma příští dekády.

Jedním z nejrozšířenějších předsudků dnešní společnosti je diskriminace na základě věku – ageismus. Ageismus ovlivňuje nejen seniory, ale i mladší lidi. A co je horší – často si ho ani neuvědomujeme. Přitom dopadá na zdraví, kvalitu života i mezilidské vztahy Spousta lidí v osmdesáti letech je schopna se postarat sama o sebe, šedesátníci můžou být ve výkonných funkcích a vést firmy. Ageismus je také ekonomicky velmi škodlivý. Státy kvůli ageismu přicházejí o miliardy.

Ageismus je soubor stereotypů, předsudků a diskriminačního chování založeného na věku. Může se projevovat jako nevědomé postoje (např. domněnka, že staří lidé nerozumí technologiím), otevřené výpady (na to už jsi starý), způsob jednání, které starším lidem znesnadňuje přístup ke vzdělání, práci či zdravotní péči. 

Stereotypní představy o seniorech v nich vidí lidi závislé, neproduktivní, nemocné, dezorientované. Mladí lidé jsou naopak chápáni jak o drzí, neslušní, nemorální či neuctiví ke stáří. Přesně tato očekávání charakterizují ageismus, velmi rozšířený způsob diskriminace na základě věku, který může mít za následek nerovné zacházení. Spíš než věk je určujícím faktorem zdravotní stav a možnost obstát. Ageismus je velmi těžké prokázat. A z druhé strany je právem firmy, zvolit si svůj tým. Je tedy ageismus na trhu práce velkým problémem nebo nikoli? Zaměstnavatelé se nedívají na to, jaké mají zkušenosti, co umí, ale zařadí je do skupinky 50+ nebo senioři.

Lidem bychom měli dávat rovné šance. Je to o vymahatelnosti práva, ale také o dodržování zákonů. Pokud společnost diskriminuje, nevybírá nejlepší lidi. Jistý podíl na svém negativním vnímání však mají čeští senioři sami. Věří si ještě méně, než jak si jich cení mladí.  Dnešní padesátníci, šedesátníci ušli velký kus cesty. Ten, komu před sto lety říkali v tomto věku velebný kmete, dnes může být mladým tatínkem. Přesto předsudky přetrvávají.

Ageismus zhoršuje zdraví – pokud lidé uvěří negativním stereotypům o stáří, jejich psychika i tělo tím trpí. Omezuje příležitosti – starší uchazeči o práci bývají odmítáni bez ohledu na své zkušenosti a schopnosti. Izoluje – stereotypy vedou ke společenskému vyloučení a osamělosti seniorů.

Ne každá profese je v současné podobě udržitelná do vysokého věku, ale zároveň na trhu jiní pracovníci nebudou. Je třeba přehodnotit stávající pracovní modely. Firmy budou muset aktivně implementovat flexibilní úvazky, hybridní modely práce a sdílená pracovní místa, aby udržely produktivitu a zdraví starších zaměstnanců. Firmy, které se naučí pracovat s věkovou diverzitou a vytvářet inkluzivní prostředí, kde se různé zkušenosti vzájemně obohacují, mohou získat významnou konkurenční výhodu.

Důležité bude vnímat kariéru nejen vertikálně, ale i horizontálně a nabízet smysluplnou a zajímavou práci pro zkušené profesionály. Nejlepší týmy jsou mezigenerační. Problém nevzniká z věku, ale ze špatného leadershipu, nejasných očekávání, nevhodné role pro daného člověka.

Ve výběrovém řízení by se při pracovním pohovoru měli personální specialisté spíše ptát: Jak se učíš? Jak reaguješ na změnu? Co tě motivuje? Jakou roli chceš v týmu? Jak dlouho chceš zůstat? U věku 50+, 60+ je často menší potřeba „růst nahoru“ a více potřeba udržitelnosti.

Co můžeme změnit? Mluvme s úctou – slova jako „senilní“ nebo „na to jsi starý“ zraňují a upevňují předsudky. Propojujme generace – spolupráce mladých a starších lidí obohacuje obě strany. Ukazujme různorodé vzory – v médiích a reklamě dávejme prostor aktivním seniorům. Podporujme celoživotní vzdělávání – školy, kurzy a programy otevřené všem věkům posilují dovednosti i sebevědomí. Začněme v rodině. Mnoho ageistických postojů vzniká doma. Senioři bývají nevědomky přehlíženi, místo rovnocenných partnerů se z nich stávají jen „příjemci pomoci“. Zapojme je do rodinných rozhodnutí, podporujme jejich samostatnost a oceňujme jejich zkušenosti. Respekt začíná právě tady.

V padesáti, šedesáti letech máte před sebou možná 20–40 let. To není dožívání. To je další kapitola.“ A dodala bych, že smysl života po padesátce není v tom být potřebný, ale je v tom být pravdivý. Je to ideální čas například pro začátek druhé kariéry, rezilienci ve zralém věku, práci se smyslem, identitou a změnou, vzdělávání bez tlaku výkonu, ale s vysokou hodnotou.

Češi počítají s vysokou dobou dožití i kvalitním a zdravým stářím. Dlouhý život považují za normu, přičemž nejčastěji očekávají dožití 95 let a více. Tuto hranici chce podle průzkumu překročit více než čtvrtina populace. Zhruba čtvrtina také počítá s aktivní osmdesátkou. Statistiky říkají, že ženy se v průměru dožívají asi 83 let a muži kolem 77 let. Když se ale podíváme na délku života ve zdraví, tedy dobu, kdy jsme skutečně vitální a bez zásadních zdravotních omezení, dostáváme se přibližně na 62 let. To znamená, že posledních zhruba 15 až 20 let života často provází nějaká zdravotní omezení. Společnosti a trhy přesouvají pozornost od pouhého prodlužování života ke zlepšování jeho kvality.

Máme přirozený optimismus ohledně vlastní budoucnosti a zároveň si přejeme úlevu od pracovního zatížení. Tenhle rozpor ale ukazuje důležitou věc: nestačí plánovat jen délku života, je potřeba vědomě pečovat o kvalitu života ve stáří — tedy o zdraví, energii, vztahy i smysluplné aktivity. Jinými slovy: nejde jen o to žít dlouho, ale žít dlouho dobře.

Ano, tělo se s věkem mění, ovšem mnoho seniorů je aktivních, sportuje, cestuje, učí se nové věci a žije plnohodnotný život. Starší lidé běžně zvládají práci s počítačem, jazykové kurzy i nové koníčky. Mnoho starších osob se stará o vnoučata, pomáhá rodinám, angažuje se jako dobrovolníci a přispívá k ekonomice. Jejich přínos je obrovský. Mezi seniory je stejně velká rozmanitost jako mezi mladými – každý člověk stárne jinak. Stále více seniorů využívá internet, chytré telefony i sociální sítě. Potřebují jen respekt a přístup bez předsudků.

Mezi klíčové pilíře dlouhověkosti patří například zdraví, prevence, funkční medicína, pohyb, rehabilitace, well-being (schopnost udržet fyzickou, mentální a sociální funkčnost co nejdéle při minimální zátěži nemocemi), mentální zdraví, kognitivní trénink. A také smysluplná práce. U věku přátelských zaměstnavatelé můžete najít pracovní uplatnění například v roli mentora, kouče, expertní role, částečného úvazku, projektové práce, nebo začít podnikání ve zralém věku. Dopřejte si sebevzdělávání, osobní rozvoj, rekvalifikaci, získávejte nové kompetence, mějte digitální gramotnost, seberealizaci, smysluplnou druhou kariéru.

Budeme ve třetím věku opravdu žít, nebo jen přežívat? Češi nejčastěji počítají s délkou života v penzi delší než 25 let. Zhruba 70 procent dotázaných spoléhá ve stáří na státní důchod. Jenže s prodlužující se délkou života, ale nízkou dobou života prožitého ve zdraví bude logicky méně těch, kdo systém financují, a více těch, kdo z něj čerpají. Plánujme proto své finance na delší život. Mějte pocit kontroly - vím, kolik vydělávám a utrácím, mějme finanční jistotu - mám rezervu pro nečekané situace, zažívejme pocit klidu ve vztahu ke svým financím - bez chronického stresu z peněz. Nejde primárně o výši příjmu. Jde o psychologický i praktický vztah k penězům.

Řekla bych, že v našem světe chybí přechodový rituál pro 50+, 60+, který by nás podpořil v přípravě na nové výzvy a očekávání s důvěrou, že to zvládneme. Takovou funkci by mohla plnit oslava narozenin, ale nebývá tomu tak. Od přátel se obvykle dočkáme pár komplimentů, jak vypadáme stále dobře, pozitivní vykročení do dalšího životního levelu plného naděje a očekávání to ale nebývá. Místo toho dostaneme pozvání na preventivní prohlídku u lékaře, kde nám opatrně řeknou, že už nejsme nejmladší a měli bychom se určitě objednat na vyšetření tlustého střeva. Možná o některých věcech ve svém životě začneme přemýšlet opravdu trochu jinak. Třeba, že bychom neměli věci tolik odkládat, nebo začít chodit na preventivní kontroly k lékaři. Ani ne tak ze strachu, že vám něco je, ale s přáním zůstat co nejdéle v dobré kondici. Možná se bojíte o práci, že se nové věci už nenaučíte, že už neseženete nového chlapa, ke všemu vás bolí kyčle. Možná vás napadá myšlenka, že jste ve věku, kdy jste vnímala své rodiče jako staré. Možná jen potřebujete nutně změnit postoj k svému věku.

Nové začátky jsou složité spojené s úzkostí z fyzických a psychických změn. U mužů i u žen se tento věk pojí s hormonálními, fyzickými i metabolickými změnami, které jen do určité míry můžeme ovlivnit svým životním stylem. Nejde o to, že by se všechno dělo v padesáti letech, ale v kontextu dalších témat spojených s tímto věkem můžeme tělesné i psychické změny více prožívat.

Zatímco první polovina života je spojená s expanzí do světa, druhá polovina je časem sklizně, ztišení a hledání hlubšího smyslu. Přichází uvědomění konečnosti. Jung ale tvrdí, že právě přijetí této skutečnosti může druhou polovinu života nesmírně obohatit. Může přinést nové priority, vděčnost, vnitřní odvahu i duchovní rozměr, který dřív nebyl důležitý.

Důstojné stárnutí je nebýt zbytečný sám sobě a nebýt vnitřně opuštěný nezradit své tempo, tělo, hodnoty. Důstojné stárnutí není o tom být pořád užitečný. Mnoho žen po padesátce, šedesátce už nemusí být neustále k dispozici. Přestávají se definovat skrze roli. Začínají volit, ne reagovat. Učí se radost bez vysvětlování. A možná to nejdůležitější - poprvé v životě se těší na den, ne proto, co musí, ale proto, co může. Chodí na túry, cestují, jsou samy nebo spolu, a přesto nejsou opuštěné. To není útěk před realitou. Je to odvaha žít navzdory ní. Zdravotní potíže, ztráty, zprávy o smrti…To všechno tu je. Žijeme navzdory nejistotě, zprávám, bolestem i ztrátám. Samy i spolu – a obojí může být v pořádku. Objevujeme svět, ale především sebe. Netvrdím, že je to snadné, ale je to skutečné. Radost po padesátce není naivita. Je to odvaha být přítomná, dopřávat si více vztahu k dnešku

Pokud si chcete dopřát přechodový rituál, nabízím inspiraci:

1. Sepište si:

Jaké role jsem nesla? Co mi daly? Co mě stály?

2. Sepište si:

Nenaplněná očekávání, bolesti / ztráty

3. Sepište si:

Co pouštím: očekávání, bolesti ,už nemusím

4. Dokončete riruál symbolickým aktem:

Papír spalte, roztrhejte, pusťe po vodě, zakoupejte se slovy: „Děkuji. A propouštím.“

5. Následně si pro vstup do nové identity můžete vytvořit symbol:

šperk, šátek, kámen. Můtete si dát nové jméno nebo kvalitu (např. „Ta, která ví“, "Svobodná“, „Klidná síla“)

Řekněte si nahlas: „Vstupuji do nové fáze svého života.“

6. Rituál přeneste do reality

Napište si: 3 věci, které přestanete dělat, 3 věci, které začnete dělat, vytvořte si malý každodenní rituál (5–10 min), Např.: ranní ticho, vědomý dotek těla, psaní

Padesátka, šedesátka vůbec nemusí být strašák, ale spíš zastávka, kde se můžeme na chvíli nadechnout a rozhlédnout: podívat se, co chceme nést dál a co naopak odložit. Tento věk je (pro někoho poprvé v životě) chvílí, kdy už opravdu můžeme přestat někomu něco dokazovat. Můžeme být pravdivější, méně tlačit na výkon a více se řídit tím, co nám dává smysl. Jung by řekl, že se vracíme domů – k sobě samým. A tak pokud má mít tento věk nějaké poselství, pak možná právě tohle: začít žít život, který je náš, nikoli ten, který jsme „měli mít“. A to je mimochodem docela krásná vyhlídka.